Poslední koleda

Osmnáctiletá Doris jela po klidné a venkovské cestě. Už se stmívalo a den pomalu končil. Zatímco řídila jednou rukou, otočila knoflíkem na autoradio , hledala jakoukoli píseň, která by jí tak nudnou cestu zkrátila. Těšila na plánovaný Halloween, který chtěla prožít koledování s jednou ze svých kamarádek. Bylo to poslední koledování, kterého se chtěla zúčastnit, ještě před koncem jejího školního ročníku na střední škole. V autě vezla sebou bednu sladkostí, ozdoby na výzdobu domů, a vezla si i svůj kostým. Tentokrát chtěla jít za "Mrtvou nevěstu"

Když se prohnala autem, kolem dalšího pole, stromů a řídkých statků a baráčků, směrem za starou přehradou strhla najednou Doris své modré auto. Vyděsilo jí náhlý náraz pod pravou pneumatikou. Auto se celé zvedlo do vzduchu a bez varování přistálo s rachotem v prašné cestě. Když se dokázala probrat ze svého strachem naplněného tranzu, okamžitě auto zabrzdila a otevřela své boční dveře u řidiče. Vystoupila do noci a popošla od auta ven do tmy. 

Co se stalo? Do čeho jen narazila? Nedej Bože možná srazila nějaké staré, nebo nemocné zvíře. Snad né, žádného člověka. Kladla si v hlavě otázky. Světla auta mířili na cestu jako kopí a mířily do temné inkoustové noci. Doris pomalu obcházela místo a chodila kolem dokola.

Byla nervózní, nic neviděla. Očima sjela pod roh kufru, oči se ve tmě snažili odkrýt tmu a ústa se jí otevírala opatrně hrůzou. Nic však pod pneumatikami nebo bezprostředně za autem neviděla. Trochu se jí ulevilo a pomyslela si, že narazila jen na nějaký balvan na cestě. Když se Doris vracela k autu zpět, otočila se ještě směrem po projeté cestě a udělala pár kroků do strany. Pak to uviděla.

Byla tam nějaká postava a ta se k ní přibližovala, přes temnotu okolních keřů. Velký muž? Srazila jsem muže? 

Brzy však kulhající velká postava nabírala rychlost směrem k ní. Kroky byly kulhavé a těžkopádné. Silueta byla už jasnější. Forma měla velké, svalnaté tělo, možná kolem dvou metrů vysoké, pokryté vrstvou tmavé srsti. Jeho tvář se setkala s očima vyděšenou Doris.  Náhle uviděla jeho dlouhý čenich, plný křivých psích zubů a na konci tlamy černý nos. Jeho pár jasných zelených očí se na ní upřímně zadívali, jeho dlouhé trojúhelníkovité uši mu trčeli z jeho vlčí hlavy. Jeho šlachovitá hruď se chvěla, když se k ní nyní dlouhými kroky po zadních nohách blížil. Tmou se řítila mohutná forma obrovského těla. Husté paže a na konci obrovské drápy. Páchl jako mokrý pes a stará moč. Jeho dech vykresloval do vzduchu páru.

Doris se třásla. Nebyla schopná žádného pohybu. V tom úděsu stála jak přikovaná k zemi. Tělo se najednou otřáslo, a ona se konečně rozeběhla ke svému autu.

Začalo pršet, najednou z ničeho nic zaburácelo a strhl se obrovský liják, utíkala k autu, ale smekla se a upadla do mokré zablácené cesty. Honem vstala, šáhla po dveřích a naskočila do svého auta. Kola auta se začali točit na prázdno a prokluzovali po mokré trávě. Nakonec se auto odlepilo od země a probudilo se k životu.  Doris šlápla na plyn a uháněla cestou, tak rychle, že si ani nezapnula bezpečnostní pás.

Doris zatočila autem prudce a podívala se do zpětného zrcátka. Kufr se otevřel a z auta se začali sypat sladkosti, které byli v krabici. Chlupatá bytost se svým pohledem ve zpětném zrcátku setkala s jejím vyděšeným pohledem. Doris pevně držela volant a ujížděla pryč.

Zastavila až před domem své kamarádky. Děsivé setkání si v její mysli odehrávalo znovu a znovu. Lapala po dechu. Vystoupila z auta. Venku stále hustě pršelo.

Prošla po chodníku své kamarádky, až na verandu. Vystrašeně se ještě za autem ohlédla, viděla jen kalnou příjezdovou cestou. Neviděla nic jiného než déšť a oranžové světlo ze světel jejího auta a pár deštěm nafouknutých dýňových dekorací, které zdobily předzahrádku její kamarádky.

Vydechla si zhluboka a jedním prstem zmáčkla osvětlený zvonek. Saša, její kamarádka otevřela dveře asi o deset vteřin později. Byla oblečená ve svém kostýmu leopardí ženy a žvýkala něco sladkého v puse.

Saša s úsměvem na rtech zatáhla kamarádku dovnitř do domu.

Všimla si propadlých tváří, jak Doris jen mlčí.

„Je všechno v pořádku? "

„Sašo, neuvěříš, co se mi stalo, …. "

Obě vystoupali do pokoje Saši v prvním patře rodinného domku. Sašin pokoj byl přeplněný halloweenskými ozdobami, světýlky a kýčovitou výzdobou pro tento sváteční den duchů. Vůně levného parfému a zvuk halloweenských koled za pomoci tlumeného, meruňkového světla a plakátů rockerů nalepených na zdi osvětlovaly atmosféru.

„Takže," zeptal se Saša" „ co se stalo?"

„Cestou sem, ..." začala Doris vyprávět a usadila se Saše na postel. Ještě se celá klepala.

„Jela jsem kolem staré továrny na boty, pak jsem odbočila k polím za lesem, všechno bylo v pohodě, potom jsem jela za přehradu po cestě a najednou jsem ucítila náraz pod pneumatikami, auto se celé otřáslo"

Doris se zhluboka nadechla a zase se roztřásla.

„Zastavila jsem auto a šla se podívat ven. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem někoho nesrazila"

Saša na ní upřeně zírala a poslouchala její vyprávění.

Doris pokračovala:

„Dívala jsem se kolem, nic jsem neviděla. Když jsem se vracela k autu, uviděla jsem pak na příjezdové cestě postavu obrovského muže. Ale nebyl to muž. Tahle věc, se postavila na zadní nohy, chodila po zadních a začala utíkat ke mně, Vypadal jako vlkodlak, musel být skoro dva metry vysoký, zuby byly křivé, obrovské, vypadaly jak dýky. Hrozně páchnul po močovině, … Zíral na mě obrovskýma žlutýma očima, …"

„Musíme se vrátit a zkusit to najít" přerušila jí Saša

„O čem to mluvíš?" vyděsila se Doris. 

„ Je Halloween, že?" Třeba to byl někdo jen v kostýmu.

Saša jejímu vyprávění nikdy plně neuvěřila. Brala to jako halloweenskou povídačku, kterou jí Doris prostě jen převyprávěla, aby jí vyděsila. Doris nic podobného už nikdy neviděla, ale té cestě za přehradou se vyhýbá dodnes. Možná to byl jen velký pes, nebo to byl opravdu někdo v kostýmu. Možná to byl opravdový vlkodlak. Pravdu se asi nikdy nedozvíme.

Napsala Dája Jakubičková, kontakt: jakubickovadarina@gmail.com

Povídka je autorským dílem, nelze jí bez svolení autora rozmnožovat či kopírovat za účelem zisku či přivlastnění. Povídku bez svolení autora nesdílejte.

Obrázky jsou ilustračního charakteru.