Všechno to začalo včera večer v našem malém baru ve městě, kde se pořádalo setkání našeho maturitního ročníku po deseti letech. Kvůli zpoždění vlaku jsem dorazil pozdě. Abych byl upřímný, nijak zvlášť jsem se netěšil, že uvidím někoho z mé třídy ze střední školy, ale cítil jsem, že to byla jedna z těch akcí „jednou za život“, které jsem se prostě musel zúčastnit. Nikdy jsem nebyl považován za populární, ani na střední škole jsem neměl mnoho přátel, takže když jsem vstoupil do baru, kde se oslava konala, okamžitě jsem sklonil hlavu, vyhýbal jsem se očnímu kontaktu a šel jsem přímo za nejbližším barmanem, abych si koupil studený, nealkoholický nápoj.
Tady jsem narazil na Bena Millera, který vypadal stejně, jako před lety na střední škole. Ben na střední škole, byl tichý, plachý, ale velmi chytrý student. Měli jsme pár tříd společně, včetně naší hudební kapely. Ben byl neuvěřitelný saxofonista. Když jsem ho pozdravil, předstíral jsem, že jsem nadšený, a okamžitě jsme se pustili do povídání. Ben mi vyprávěl, že se nedávno přestěhoval do tohoto města, na nové místo, kousek od staré slepičí farmy. Přikyvoval jsem, jako bych to místo znal, ale pravda byla, že jsem tam nikdy nebyl. Pokračovali jsme v konverzaci, povídání o hudbě, vzpomínkách na střední školu, práci a svých ambicích do budoucna. Celou noc jsem si s Benem povídal a čas utíkal neuvěřitelně rychle a příjemně. Pak nás ale vyrušil cinkot skleniček.
"MLUVENÝ PROJEV!" vykřikl spolužák a následoval sbor smíchu. Naše předsedkyně třídy Ema stála vysoko na židli a dívala se skrz dav.
„Ahoj všichni! Poprosím Vás o pozornost. Děkuji moc, že jste přišli! Před deseti lety jsme byli všichni ještě na stejné škole a spolu jsme maturovali. Je bláznivé, jak rychle ten čas letí! Někteří z nás byli v průběhu let spolu v kontaktu, zatímco pro některé toto setkání je dnes skvělou příležitostí k opětovnému shledání. Jsem velmi vděčná a šťastná, že tu jsem a mohu tu být s vámi všemi. Než budeme pokračovat v této párty, ráda bych využil této příležitosti k připomenutí našich spolužáků, kteří už tu bohužel nejsou mezi námi a zemřeli, bohužel tak mladí. Vzpomeňme si všichni na Eliz, Roberta, a nejnověji ... Bena Millera, kterého srazil a zabil opilý řidič. Připojte se ke mně a zvedněte své sklenky, abyste si připili na jejich památku. Ještě jednou vám všem děkuji, že jste přišli.“
Byl jsem naprosto šokován, když jsem slyšel toto oznámení, a rychle jsem se otočil, abych se společně s Benem zasmál nad tímto nedorozuměním. Jenže on byl už tu nebyl. Bar nebyl příliš velký, takže mi trvalo jen několik krátkých minut, než jsem se očima rozhlédl a zjistil, že Ben, už není přítomen.
Po chvilce jsem z baru odešel a cestoval jsem za starou slepičí farmou, o které mi Ben dnešní večer vyprávěl. Projížděl jsem kolem, až jsem opravdu narazil na slepičí farmu. Nikde jsem však žádné domy v blízkosti neviděl, až opodál na malém kopečku, jsem to uviděl. Za vyschlým dřevěným plotem jsem spatřil nový domov Bena Millera. Stál tam hřbitov.
Když si dnes ještě po letech vzpomenu na své desetileté setkání studentů ze střední školy a naprosto živému rozhovoru s Benem, jsem dodnes zmaten. Stále přemýšlím s kým jem to tedy vlastně ten večer mluvil. Byl to opravdu můj spolužák Ben Miller?
Napsala Dája Jakubičková, e - mail kontakt: jakubickovadarina@gmail.com
Povídka je autorským dílem, nelze jí bez svolení autora rozmnožovat či kopírovat za účelem zisku či přivlastnění. Povídku bez svolení autora nesdílejte. Obrázky jsou ilustračního charakteru.
2024 ©